Azyl pro kočičky LuckyCats vznikl velmi postupně a nenápadně. První kotě jsem nalezla v srpnu 2012.. nikdy předtím jsem se s kočkami nesetkala, měla všechny ty předsudky o vzteklých a mstivých potvůrkách, které akorát přenášejí nemoci. Nicméně to byl živý tvor, na ulici jsem ji nechat nemohla. S naivní představou, že „se to nějak udělá“ jsem ji přinesla do zaměstnání.. a podařilo se: udat malou Amálku kolegovi. Dál jsem se začala věnovat dočaskování psů pro Československý kastrační program a žádná kočka se mi do cesty dlouho nepřipletla. Až do léta 2014, kdy se na zahradu k babiččině sousedce přitoulal Toffy. Usoplená hromádka neštěstí, která odmítala odejít. Sousedka jej nejdřív hodila přes plot zpět na pole, ale on se vrátil a krom toho, že si tím zachránil život, nevědomky založil náš azyl.

Toffyho jsem v krabici, pěkně metr od těla odnesla na veterinu s tím, že po prvotním ošetření pošupajdí do útulku – co já s  kočkou. No nejdřív mě paní doktorka přemluvila na 5 dní infuzí.. během nichž mi Toffy většinu předsudků vymýtil. Možná bylo štěstí, že jde o maincoona se psí povahou a byl mi tak bližší, těžko říct. Ale když si začal přešlapovat ležíc mi na břiše, bylo rozhodnuto. Začínala jsem opravdu od nuly, bez jakékoli představy co taková kočka potřebuje, takže jsem z veteriny odcházela překvapená a obtěžkaná přepravkou, záchodem.. no znáte to. Následující vývoj už byl poměrně rychlý. Bylo mi líto Toffyho samotného doma, když jsem byla v práci… tak dostal kotěcí kámošku Elu. Jenže Ela divočila, na to Toffy nebyl zvědavý… tak Ela dostala Lotynku, kotě z Koček SOS Hodonín. Další osudové setkání, ze kterého čerpám dodnes. Nebojím se přiznat že vše co o vedení útulku vím, vím od Lucky a Nadi, které mi vždy poradily a pomohly.

Nicméně to byly pořád jen moje kočky… Samozřejmě jsem začala nacházet další a moje garsonka už jim byla malá. Vznikly tedy první dočasky. Během zhruba roku a půl jsem spolupracovala celkem se 4 rodinami, které byly ochotné se o kočičky starat, zatímco já jsem jim zajišťovala materiální vybavení a inzerci. Jenže objíždění dočasek se stelivy a následně se zájemci začalo být s narůstajícím počtem kočiček unavující. Poprosila jsem svoji babičku, zda bych pár koťat nemohla nechat v pobytové kleci v její garáži. Dál je vám to asi jasné. Z páru koťat se stalo až 10 kočiček a když nám suterénní prostory přestaly stačit, přesunuly jsme se do těch současných, 38m2 unitř a 15m2 voliéry, kde jsme šťastní.